Archiv pro měsíc: Červenec 2012

České holínky dobyly svět

Chtěla jsem se vyjádřit ke kauze „české holínky“, ale ono vlastně není o čem psát. Pravda, oblečení českých reprezentantů by se pěkně vyjímalo i na zahajovacím ceremoniálu Her bez hranic, jenže cílem olympijského defilé není lahodit zkušenému oku „módních expertů“.

Komentáře, že oblečení je typicky česky blbé, jsou nemístné. Symptomem české malosti není poněkud ujetá uniforma olympioniků, ale člověk, který si přečte čísi vysoce odbornou kritiku, přijme ji za svou a v internetových diskusích sebemrskačsky vykřikuje, že se stydí za svoji zemi. Češi možná nebyli chic ani trendy, ale ukázali, že jim nadsázka (byť ne nijak skvostných parametrů) není cizí. Naopak do slavnostního zahájení, které bylo (až na malé výjimky) oslavou popkultury posledních padesáti let, docela pěkně zapadli, pobavili diváky a ještě si vydobyli místo v trending topics na Twitteru.

Ideální prezident

Budoucí prezident by měl být majákem, morálním kompasem, měl by zářit na temném nebi jako jasná hvězda. V ideálním případě. Jenže podobných jedinců je málo (pokud vůbec existují) a nedostává se jim místa na titulních stranách českých deníků, takový prostor je vyhrazen jiným kádrům, třeba Miroslavu Kalouskovi. Ale i tak si naivně přeji, aby Hrad obsadil člověk, jenž je toho hoden.

Co chci od svého hypotetického budoucího prezidenta (nebo prezidentky):

  • aby byl inteligentní
  • aby měl životní zkušenosti – které dle mého názoru postrádá např. Marek Benda, který se ještě za studia VŠ zapojil do politiky a od roku 1990 si téměř nepřetržitě vyhřívá zadek v Poslanecké sněmovně (dříve v České národní radě)
  • důstojnost a reprezentativnost
  • aby nebyl žádný kariérista – kterýmžto slovem bych neváhala označit Jana Fischera, jenž se kdysi označoval za apolitickou a neambiciózní personu (ale kdo jednou okusí moc…)
  • aby byl charismatickou osobností – atribut, který je vlastní Miloši Zemanovi
  • aby jeho minulost nebyla spjata s korupčními skandály ani s korumpujícími kolegy, přáteli a spolustraníky (jinými slovy, nechci dalšího Václava Klause)
  • lidskost a pokoru
  • aby kandidoval s tím, že chce pozitivně přispět ke změně politické kultury v České republice
  • aby nebyl laciným produktem masových médií (zkrátka populistický bulík jako je Tomio Okamura na Hrad nepatří)

Říká se „Kdo hledá, najde.“

Malá poznámka na okraj – zrovna dnes mě pobavilo, že zpěvák David Koller vidí Karla Schwarzenberga jako jediného slušného kandidáta na post prezidenta. Postrádám víru, že zrovna Karel Schwarzenberg bude tím majákem, který ukazuje cestu ven z p*dele. I kdybych pominula jeho klimbání a brala jej jako projev odporu vůči sáhodlouhým a mnohdy bezobsažným debatám Poslanecké sněmovny, budu tvrdit, že pan Schwarzenberg nemá morální kredit na to, aby zastával úřad prezidenta. (Viz třeba pěkný článek České pozice.) Ale otázkou je, kdo ten kredit má?

Založila jsem si blog

Za těch deset let, co používám internet, jsem stvořila bezpočet různých blogů. Většina měla jepičí život. Nejvíc si cením svých článků na blogu iDNES. Psala jsem na něj hlavně o politice, jenže to mě po nějaké době omrzelo, uvědomila jsem si, že tak trochu mlátím prázdnou slámu. Co v osmnácti víte o politice a potažmo o světě? Ale i tak jsou ty staré články pěknou retrospektivou.

Pak jsem nějakou dobu psala na WordPress, Blogger, Tumblr, Posterous a neustále migrovala z jednoho blogovacího systému na druhý. WordPress mi přišel zbytečně složitý, Blogger divný a Tumblr moc jednoduchý. Posterous byl fajn, dokud ho nepředělali na nějaké Spaces nebo co. No a před několika dny jsem si začala pohrávat s myšlenkou blogerské reinkarnace. Během posledního roku mě (byť ne úplně) omrzel Twitter, Facebook používám minimálně, deník je poněkud jednostranná záležitost (minimálně do té doby, než Moleskine přijde s Tom Riddle edicí), a tak nemám kam ventilovat svoje názory a představy. A chybí mi komunikace mezi autorem a čtenářem. Proto jsem původně uvažovala, že se vrátím na blog iDNES, kde nebyla nouze o reakce čtenářů, ale nakonec jsem se rozhodla pro vlastní doménu. Bude to moje království, jen moje a nikoho jiného. Když se mi zachce, budu psát o Pokémonech, jindy třeba o Kantově kategorickém imperativu, zkrátka budu psát o všem možném. Jen doufám, že moje blábolení přitáhne čtenáře. Třeba jo.