Archiv pro měsíc: Srpen 2012

Zahozené sny

Mám ráda výtvarní umění. Dvanáct let jsem navštěvovala výtvarný obor na ZUŠce, celkem mě to bavilo a za ta léta jsem vytvořila několik slušných věcí. Taky jsem s oblibou kreslila více či méně podařené karikatury svých spolužáků a učitelů (a někdy je doprovázela lehce obscénními básničkami).

Dnes už moc nekreslím, a když už, tak většinou v Photoshopu. Trochu konkrétněji – to, co dělám, se jmenuje space art. Nebudu si nalhávat, že je to nějaké velké umění. Rozhodně ne. Ale dělá mi dobře, když obrázky publikuji na deviantARTu a lidé mi píšou, jak jsem talentovaná, geniální a bůhvíco. Nedávno se mě jistý uživatel dokonce zeptal, jestli jsem bůh. Opravdu.

Někdy v osmé, deváté třídě ZŠ jsem psala sloh na téma „moje budoucí povolání“. Tenkrát jsem mimo jiné chtěla být umělkyní, vytvářet concept art pro filmy nebo počítačové hry. Inspiraci jsem získala ve Star Wars, na jednom z bonusových DVD bylo zachyceno, jak vznikají nové postavy pro film. Stovky, tisíce návrhů, skic, modelů a božský George Lucas mezi tím vším prochází, nesouhlasně mručí, kritizuje a sem tam něco pokývnutím ocení. Fascinovala mě představa, že bych se podílela na vyprávění velkolepých příběhů, jako jsou Hvězdné války. Jenže i ve čtrnácti letech jsem tušila, že pracovat v tomto oboru je velké dobrodružství, možná až příliš velké. Člověk musí být lepší než ostatní, rvát se o práci, jít za ní. A každému se nepoštěstí pracovat na hollywoodských sci-fi nebo fantasy spektáklech. Třeba na něj zbude Kozí příběh

Zájem o concept art mě brzo opustil. Zdálo se mi, že nemám dostatek talentu a že šance uspět je hrozně malá.

Před několika dny jsem se různými oklikami dostala na fórum ConceptArt, do sekce Sketchbooks, kam jednotliví uživatelé publikují svoje kresby a ostatní je mohou zkritizovat, poradit, co vylepšit atd. Sketchbook má i Sam Carr, přispívá do něj od čtrnácti let. Dnes je mu osmnáct a za čtyři roky udělal ohromný kus práce, z mizerných skic se vypracoval ve velmi dobrého ilustrátora. Když jsem si jeho obrázky prohlížela, vzpomněla jsem si na onen sloh a svůj dávný sen.

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ Blbost. Když něco opravdu chceš, tak si za tím jdi, vykašli se na pochybnosti, pokládej oběti na oltář svého snu, který se jednoho krásného dne možná, možná vyplní.

Historky o povstání pipin

Pussy Riot odvážně bojují proti caru Putinovi a jeho totalitním praktikám. Pussy Riot jsou vypatlané kozy, které souloží v muzeu, masturbují s kuřaty a konečně dostaly, co jim patří.

Několik poznámek k celé záležitosti:

  • Chrám Krista Spasitele není obyčejný pravoslavný kostelík. Jak jsem se dozvěděla v diskuzi k článku na serveru Aktuálně.cz a následně si ověřila na Wikipedii, jde o stavbu, která je velmi úzce spojena se spletitou ruskou historií. Chrám byl postaven jako oslava ruské statečnosti (pospolitosti a bla, bla) poté, co Napoleon odtáhl/prchl se svými vojsky, a sloužil jako kulturní a společenské centrum. V roce 1931 byl na příkaz vedení Komunistické strany SSSR zdemolován, na jeho místě měl vyrůst Palác sovětů. Z plánů sešlo, vzniklý prostor soudruzi využili k vybudování otevřeného bazénu. Obnovení se chrám dočkal až v roce 1994, asi milión Moskvanů přispěl na stavbu.
  • K oněm nestoudným orgiím. Souložení v muzeu, které mělo ukázat, že ruská vláda vyjebává s Moskvany, se účastnila jen jedna z odsouzených, Naděžda Tolokonnikovová. Celou akci měla na svědomí skupina Vojna (Tolokonnikovová a její manžel byli členy do roku 2009, poté za bouřlivých okolností odešli), nikoli Pussy Riot. Totéž platí i o performanci „kuřata ve vagíně“, která se odehrála někdy v červenci 2010.
  • Nahlédnutí do Trestního zákoníku České republiky. (Zdroj Britské listy)

§358
(1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) opětovně, nebo
b) jako člen organizované skupiny.

§356
(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.

Můj názor na celou věc? Za ideál disidenta, bojovníka proti útlaku a totalitním praktikám považuji Karla Havlíčka Borovského, ne bandu mizerných punkerek (a už vůbec ne slepici, která na Ukrajině zničí kříž – katolický mimochodem). Na druhou stranu chápu, že velmi provokativní vystoupení v kostele je z hlediska získání pozornosti médií jistě efektivnější než vydávání opozičního časopisu. Forma protestu Pussy Riot je možná diskutabilní, ale obsahu nelze upřít legitimitu. Putin, vládní garnitura a církev by si měli co nejdříve najmout nová PR oddělení, protože právě svojí reakcí vyvolali ve světě takové rozhořčení a vynesli Pussy Riot na piedestal slávy.

Bezcenné informace

Česká média produkují informační šum a jenom výjimečně vypustí do oběhu hodnotnou zprávu. Jako informační šum označuji zprávy tohoto typu: „Šestiletý chlapec na kole přejížděl koleje, srazil ho vlak“, „Dvanáct hodin policisté přehrabávali odpadky. Až pak našli dva mrtvé“, „Pitbul prokousl při hře majitelce prst. V zubech ji držel patnáct minut“, „Policisté na poslední chvíli zachránili oběšence, upadal už do mdlob“. Titulky jsou ze zpravodajského serveru iDNES, který se s Novinkami přetahuje o titul nejpopulárnější zpravodajské žumpy v České republice.

Ze všech stran se na nás valí záplava bezcenných informací, které jsou sice lehce stravitelné, ale jejich výživová hodnota je nulová. Ale co, Novinky, iDNES, TV Nova atd. jsou vlastněny soukromými subjekty, horší je, když podobné nesmysly pronikají do České televize.

Mám ráda Orwellův román 1984 a Huxleyův Konec civilizace. Fascinuje mě, že v roce 1932 (Huxley) a 1948 (Orwell) vznikla díla s tak ohromným přesahem a aktuálností. Třebaže v mém žebříčku nejoblíbenějších knížek stojí 1984 výš, Huxleyovo pojetí totality je mi bližší. Neil Postman oba romány porovnává ve své knize Ubavit se k smrti a říká „Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti.“

Absurdní diskuze o přechylování

Větu „Rowling napsala Harryho Pottera“ z pusy nevypustím. Stejně tak se mi svírají útroby při představě, že „profesorka McGonagall se proměnila v kočku,“ a nevolno je mi i z Leia Organová. Neřeknu Cate Blanchettová, respektuji Emma Watson i Emma Watsonová, podobně i Hillary Clinton a Hillary Clintonová.

Vzpomněla jsem si na diskuzi pod jakýmsi článkem (snad to bylo na serveru iDNES), kde vznikla rozsáhlá debata o přechylování. Někdo se rozčiloval, že přechylování je nesmysl, že se tak przní cizí příjmení. Dostal odpověď, že všechno je trochu složitější, a pokud si je tedy tak jistý faktem, že přechylování je zbytečné, ať určí, zda jméno Alice Cooper patří muži, nebo ženě. No a chytrák suverénně prohlásil, že Alice Cooper je žena. A ti, co neznají Star Wars, budou mít zřejmě problém určit pohlaví následující dvojice – Hayden Christensen a Hayden Panettiere.

Přechylování fandím, ale přiznávám, že úplně nerozumím tomu, proč přechylujeme už přechýlená ruská příjmení. Zvlášť u těch, co končí na –ova, je to do očí bijící. „Svalnatá Abakumova v teplácích nepostoupila mezi nejlepších osm oštěpařek v olympijském finále.“ Je nějaký Abakumov a Maria je Abakumova. Abakumovová mi zní trochu zvláštně. Na druhou stranu nemám problém s Anna Karenina, ani Anna Kareninová.

Čínská a korejská příjmení jsou také zajímavá. Podle ČT se nepřechylují, snad kvůli tomu, že by se tak příliš změnila jejich fonetická podoba. Ale kdo zná seriál Chirurgové, ví, že v něm vystupuje Christina Yangová, ne Yang. A to je dobře. Nebo byste chtěli, aby Bailey říkala „Yang, na sál“?

Nakonec přechylování je přirozená součást českého jazyka, který je velmi bohatý na různé výjimky a zvláštnosti. To se mi na něm líbí. Někdo může například namítnout, že nad „u“ bohatě stačí psát jen čárku, že kroužek je zbytečný. Jenže v „ú“ a „ů“ jsou zakódovaná dlouhá léta, během kterých se český jazyk vyvíjel, a jen hlupák by chtěl „ů“ zrušit, „protože vlastně k ničemu není.“

Moje angličtinářka na základce při našich doslova doslovných překladech textů říkala „Mluv, jak ti zobák narostl.“ Svatá pravda. Jen některým jedincům zkrátka zobák narostl blbě.

Něco málo o Twitteru

Na Twitteru se mi nejvíc líbila anonymita, kdy si vyberu zajímavý účet, sleduji ho, a pokud mě z nějakého důvodu omrzí, dám mu s lehkým srdcem unfollow. Nudíš, nelíbíš se mi, tak nazdar. Není v tom nic osobního. (Naproti tomu na Facebooku by vymazání z přátel mohlo být považováno za akt otevřeného nepřátelství.) A z mého pohledu se anonymita na Twitteru postupně vytrácí. Někteří uživatelé se po několikaletém sledování zhmotnili, popisují svůj každodenní život, a tím se paraziticky vtírají do mého, a to do takové míry, že když chci dát unfollow, éterický uživatel je někde kolem a vyčítavě se na mě dívá. Pak dokonám dílo zkázy, zmáčknu červené tlačítko a on zalká „@Chobolova unfollowed me“. Proč jen nemůžete zůstat virtuální a anonymní a ušetřit mě myšlenek typu „No jó, on sice píše blbosti, ale sleduje mě už dva roky, odpovídá na moje tweety, přidává si je mezi Favorites, tak přece mu nedám unfollow.“ Není úplně absurdní, když přemýšlím, zda neurazím daného uživatele tím, že ho přestanu sledovat? Vždyť je to anonymní osoba, kterou jsem v životě neviděla, nevím ani, jestli existuje.

Trochu objektivnější postřeh je tento – zmizelo průkopnické nadšení z dob, kdy Twitter byl něčím novým, jakousi elitní alternativou plebejského Facebooku a spousta uživatelů se svými tweety snažila dostát uměle vytvořené pověsti patricijů sociálních sítí. Ale snad by to šlo říct i jednodušeji – některé jedince, mě nevyjímaje, omrzela stará hračka. Koneckonců i na Facebooku se nové příspěvky objevují velmi sporadicky, a to většina z nich jsou odkazy na hudební videa.

A ještě jedna myšlenka, která se asi tluče s mojí ódou na anonymitu. Nebrat Twitter a obecně sociální sítě moc vážně. Stejně do vod internetu vypouštíme své Doriany Graye, zatímco obrazy jsou pečlivě uschované za monitorem notebooku, displejem mobilního telefonu či tabletu.

Peklo, očistec, ráj

ŠOK! PŘINÁŠÍME VÁM EXLUZIVNÍ ZPOVĚĎ OBČANKY, KTEROU DOMA NAPADLI MALÍŘI!

Čas od času v domácnostech zavládne výjimečný stav. Předvánoční gruntování, balení kufrů na dovolenou – ovšem tento drobný shon není ničím proti malování, nejhrůznějšímu infernu na zemském povrchu. Snad zlovolný ďábel zasel semeno myšlenky o nezbytnosti malování, snad to bylo nolanovské vnuknutí, zkrátka šéfka rozhodla, že se bude malovat a basta.

Pod dohledem generalissima jsme se jali přepečlivě olepovat a zakrývat vše, co by nedej bože mohlo být potřísněno a navždy znehodnoceno zvolenou dvojicí barev. Bitevní přípravy však byly hrubě podceněny, neboť když jsme v noci zemdleni ulehli na svá lůžka, stále zbývalo ohromné kvantum práce a nepřítel se blížil.

K úderu osmé hodiny ranní do domu napochodovalo duo malířů vyzbrojeno bezpočtem štětek, kterýmiž se zmínění vetřelci začali výhružně ohánět, a rozpoutali tak paniku v řadách mužstva. Jistí členové domácnosti, kteří si přejí zůstat v anonymitě, vzali roha a důmyslně se ukryli na lavicích venkovního posezení. Jejich radost ale neměla dlouhého trvání, neboť byli objeveni a vyexpedováni zpět na bitevní pole. Válka zuřila na všech frontách – v kuchyni, jídelně, obývacím pokoji i na schodišti… Ač jsme nepřítele převyšovali počtem, nemohli jsme se vyrovnat jeho takticky vyspělým manévrům. Též se nedostávalo potravinových přídělů, místní zásobovací jednotka nedokázala zasytit naše hladové krky. Odkázáni na pouhopouhé pečivo, které hrdinný vojín přenesl přes palebnou linii, jsme ale odrazili hlavní nápor nepřátelských sil a navečer v zákopu celá skvadra usnula bezesným spánkem.

Ráno jsme sotva pojedli trochu šlichty z ešusu a nepřítel už bušil na vchodové dveře. Tentokráte oslabeni o mocného generalissima, jenž musel kvůli bolavému zubu navštívit marodku, jsme se znovu pustili do nerovného boje s muži, kteří měli na své straně kráčející štafle AT-AT. Naši morálku pozvedlo obnovení pozemního zásobování a brzký návrat generalissima, který se navzdory silným bolestem zapojil do bitvy. Mužstvo se po dlouhé době pořádně najedlo a se znovunalezenými silami srdnatě bránilo každý centimetr svého obydlí. Malíři pochopili, že tady více nezmůžou, a v posledním zoufalém ataku štětkami zaneřádili koupelnu. Pak popadli své zbraně a za našich oslavných pokřiků prchli. Snad od nich bude dlouhá léta klid.

Podle posledních zpráv z bitevního pole se zdá, že chvíli potrvá, než se vše vrátí do původního stavu. Členové domácnosti zpustošené krvelačnými malíři ale odhodlaně říkají: „My se vrátíme zpět a budeme ještě silnější.“