Archiv pro měsíc: Červenec 2014

Mechanický pomeranč a Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Mechanický pomeranč

Donedávna jsem neviděla žádný Kubrickův film a to si žádalo nápravu. No a protože se mi líbil Burgessův román, moje volba padla na Mechanický pomeranč.

Alex je mladistvý delikvent, má rád Beethovena a po večerech se se svými frendíky oddává ultranásilí. Dlouho uniká spravedlnosti, jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu (tady spíš plus-mlíko), až se ucho utrhne, a Alex skončí ve vězení, kde ovšem nemíní zůstat a s vidinou brzkého propuštění na svobodu se dostane do programu doktora Ludovica, který slibuje, že i po krátké terapii změní ty nejhorší vyvrhele na poslušné občany neschopné jakéhokoli násilí. Léčba zafunguje, Alex je propuštěn, ale jsou tu vedlejší účinky – společně s násilím vyvolává v Alexovi pocity odporu i hudba božského Ludwiga van.

Alex už není hrozbou pro společnost, ale byl zbaven práva morální volby mezi dobrem a zlem, stala se z něj polovičatá, duševně vykastrovaná osobnost. Souhrou okolností se dostane do rukou protivládních aktivistů, kteří Alexe chtějí využít (a jeden z nich, spisovatel, má osobní důvody pro to, aby Alexe nejen využil, ale i zničil). Donutí ho poslouchat Beethovena, až Alex neunese děsivé pocity, které v něm jeho milovaného Ludwiga vyvolává, a vrhne se z okna. S těžkými poraněními skok přežije, jeho případ je zmedializován a proti metodě doktora Ludovica se zvedne vlna veřejné nevole. Vláda nabídne Alexovi odškodnění a příslib dobrého pracovního místa, jestliže s nimi bude spolupracovat. Alex přijímá a zjišťuje, že může znovu poslouchat božského Ludwiga van…

Oproti knize je ve filmu jedna dost zásadní změna – Kubrick vynechal závěr knihy, kde Alex dospěl a upustil od svých starých zvyků. Prý v tom nebyl úmysl. Kubrick film točil podle americké verze románu, kde vydavatel poslední kapitolu knihy vynechal. Další odlišnosti od knihy nejsou nijak zásadní.

Jestli bych měla na filmu něco vypíchnout, tak vedle výborných hereckých výkonů a vizuální stylizace je to hudba. Vynikající práce skladatelky Wendy Carlos (tehdy ještě Walter Carlos)! Beethovena samozřejmě netřeba komentovat. A „Singin‘ in the Rain“ už nikdy nebude to, co předtím.

Zajímavé je, že Burgess nebyl s filmem tak docela spokojený, zdálo se mu, že glorifikuje násilí a sex na úkor hlavního tématu – jestli bylo oprávněné „napravit“ Alexe v zájmu společnosti. Otázka za milion, že? Můj názor je, že něco takového je možná ospravedlnitelné, ale oprávněné rozhodně ne. A ta glorifikace násilí a sexu? Jistě, film je dost explicitní, ale upřímně řečeno, já už jsem natolik zkažená GoT, Hannibalem a podobnými věcmi, že mi ty scény ultranásilí nijak zvlášť nevadily. Každopádně ve Velké Británii došlo k několika násilnostem, kdy se agresoři filmem inspirovali, a to byl asi hlavní důvod, proč Mechanický pomeranč v Británii stáhli z distribuce a po dlouhých 27 let byl snímek těžko k mání.

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Předchozí spokojenost s Kubrickem, Peter Sellers, zajímavý název filmu… A tak mám na ČSFD další zářez.

Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je geniální film z roku 1964, břitká satira, která si bere na paškál jaderné zbrojení během studené války.

Brigádní generál Jack D. Ripper chce skoncovat se Sovětským svazem, a tak aniž by dostal rozkaz shora, nařídí zahájení plánu R – svržení vodíkových bomb na strategická místa v SSSR. Když se prezident a nejvyšší představitelé USA dozvědí, co se stalo, snaží se okamžitě zjednat nápravu, ale to není tak jednoduché, jelikož Ripper se zabarikádoval na základně a nařídil svým mužům, aby stříleli na vše, co se přiblíží na 200 metrů k hranicím základny, a pak jen on zná kód, pomocí kterého může letadlový útok odvolat. Není zbytí a prezident Merkin Muffley musí volat přiopilému ruskému premiérovi, že na Sovětský svaz nedopatřením letí 34 letadel s vodíkovými bombami. Situace se ještě víc zkomplikuje, když ruský velvyslanec oznámí, že Rusové v tajnosti sestavili Zbraň posledního soudu, která se automaticky aktivuje při nepřátelském jaderném útoku a povede ke zkáze lidstva.

Každá věta je diamant vybroušený k dokonalosti, postavy chrlí jednu nezapomenutelnou hlášku za druhou – jen tak namátkou, když se rtuťovitý generál Buck Turgidson (taky fantastická postava) pere s ruským velvyslancem, prezident je okřikne „Gentlemen, you can’t fight in here! This is the War Room!“ Nebo monolog Rippera, že komunisti užívají fluoridaci pitné vody k tomu, aby otrávili „vzácné tělesné tekutiny“ Američanů. Rodeo na vodíkové bombě, nápis „Peace is our profession“ na Ripperově základně, výkřik „Nesmíme připustit závody v zabírání důlních šachet!“, snaha kapitána Mandrakea dovolat se prezidentovi… Teď je jednoduché řezat se smíchy při sledování tohoto skvostu a kroutit hlavou nad šílenou absurditou jaderného zbrojení, ale v době uvedení filmu musel divákům běhat mráz po zádech.

Film zdobí skvělé herecké výkony a Peter Sellers je…, no Peter Sellers. Předvádí neuvěřitelné věci. Když jako Dr. Divnoláska (skopčák jak vyšitý) v závěru vstane z vozíku a zvolá „Mein Führer, I can walk!“, tak je to skvělá alegorie toho, že USA a SSSR padly a nastává čas pro nový režim, postavený na idejích, které daly vzniknout Třetí říši. Ale ta úžasná scéna byla Sellersova improvizace! Slova nestačí, to se musí vidět. Dost možná můj nový nejoblíbenější film.

Několik plků

Můj blog se objevil ve vodách internetu před dvěma lety. Za ty dva roky jsem napsala 0,79 článku měsíčně, a když vezmu v potaz cenu hostingu a domény, tak každý článek mě stál cca 53 korun. Ze statistiky je patrné, že jako bloggerka nestojím ani za zlámanou grešli. Ale i tak kdesi v hloubi duše chovám naději, že překonám svoji lenost, že mě políbí múza (klidně i múzák!), nebo tak něco, a proto jsem dopřála blogu další rok života. Asi jen oddaluji nevyhnutelný konec, ale čert to vem. Pro teď jen dvě zajímavá videa:



Larry Wachowski je žena, Lana Wachowski. To už se nějaký pátek ví, ale až nedávno jsem objevila video, kde Lana přebírá cenu od HRC a má k tomu naprosto úžasný projev. Vtipně a velice dojemně hovoří o tom, jak se musela vyrovnat s pocity, že je jiná, že nepatří mezi ostatní, a ve světle jejího projevu dostává film Atlas mraků (geniální počin, mimochodem) mnohem jasnější obrysy.



Tohle je z podobného soudku. Jde o „divadelní hru“, která je vlastně přepisem soudního procesu, kdy dva homosexuální páry napadly dodatek ke kalifornské ústavě, jenž homosexuálním párům odebral právo na manželství.