Archiv pro měsíc: Srpen 2014

Ota Pavel: Zlatí úhoři

Během zkouškového jsem několikrát pocítila nutkání škrtnout sirkou a podpálit své učebnice patologie. Díky těmto pyromanským touhám jsem si vzpomněla na nebohého Otu Pavla, který v roce 1964 v Innsbrucku taky podpaloval, i když to zrovna nebyly učebnice patologie… Trochu jsem se zastyděla, když mi došlo, že jsem od tohoto úžasně talentovaného vypravěče se smutným osudem vlastně nic nečetla, a tak jsem si řekla, že to po zkouškovém napravím.

Zlatí úhoři jsou posmrtně vydaným výborem povídek, které zachycují autorovo dětství, počátek jeho lásky k rybaření, období 2. světové války, poválečné období, nástup komunismu a pak už dospělého Otu Pavla, kterak se vrací do kraje svého mladí. Celá knížka je prosycena rybami a řekami, laskavým humorem a v řádcích je ukryta nadmíru neobyčejná postava Lea Poppera, tatínka Oty Pavla. Ač jsem zavilý suchozemec a za jedinou poživatelnou rybu jsem dlouhá léta považovala rybí prsty kapitána Igla, tak Ota Pavel mě okouzlil natolik, že jsem zasněně vzpomínala na své letmé zkušenosti s rybařením – totiž ještě jako malý špunt jsem se byla s taťkou podívat na výlov rybníka. Sice si z celé té události pamatuji jen, že mi byla zima a že jsem pak onemocněla, ale i tak to bylo hezké. No a vrcholný zážitek mé rybářské kariéry přišel, když jsem u babičky na chalupě koukala na starší kluky, jak loví ryby z něčeho, čemu se pro nedostatek vhodnějších slov přezdívalo rybníček, a mně se dostalo té výsady, že jsem mohla přenést macatého kapříka do nějaké kádě. Ale zpět k povídkám.

Vedle ryze rybářských povídek jako „Pod Šímovic skálou“, kde Ota Pavel tak zručně kouzlí se slovy, že se čtenáři začne zdát, že slyší šumění řeky, ve které rejdí parmy, má svůj prostor i povedený tatínek se svými eskapádami. V povídce „Ve službách Švédska“ se dozvídáme o výjimečném obchodním talentu Lea Poppera, který byl schopný prodat ledničku i ve vesnici, kde neměli zavedenou elektřinu, a o tom, jak se zamiloval do krásné Irmy, ženy generálního ředitele firmy Elektrolux.

Jak se ale doba mění, tak i povídky získávají nový, pochmurný ráz. Nejde nezmínit „Smrt krásných srnců“, kdy jsou bráškové Oty, Hugo a Jirka, povoláni do koncentráku, a tatínek Leo jede na kole na Křivoklát pro ryby, aby se kluci pořádně najedli a koncentrák přečkali.

Tatínek šlapal ještě za noci přes Žehrovice a Lány, na cestu mu svítily hvězdy jiné než ta v kapse, na níž stálo JUDE. Na silnici v Lánech před hřbitovem zastavil na pár vteřin, smekl čepici a pozdravil tak pana Masaryka. Myslel pak na všechno možný, i na to, jak je svět zamotanej a podělanej, že před časem tu jel jako pán ve svém americkém buicku a teď se tu plouží podél škarpy na rozvrzaném kole jako chudej žid.

Jenže ryby neberou, a tak se zoufalý tatínek rozhodne ulovit srnce, i když ví, že pokud ho nachytají, tak se domů živý nedostane. Lov se povede a už se srncem v batohu se vrací domů.

Vyšlapal kopec a jel serpentinami dolů do městečka Křivoklátu. V městečku se to hemžilo Němci. Ztratil nervy a chtěl od kola utéci, jedna paní mu však povídala:
„Pane, máte všechno od krve.“
Tahle česká paní, kterou neznal jménem, ho vzala domů, s mužem mu srnce přebalili, uvařili mu kafe, aby se posilnil na cestu, a fleky na kabátě mu zatím vyprala. A potom už můj povedený tatínek frčel dál a byl už nějaký klidný, protože po tom, co prožil v křivoklátských lesích a teď, věděl, že má dnes a také zítra kliku a že se nic nestane.

„Smrt krásných srnců“ je jeden z malých velkých příběhů druhé světové války, kdy se člověk musí obdivovat neskutečné troufalosti a odvaze Lea Poppera a laskavosti lidí, kteří nezištně pomohli cizímu člověku, ačkoli věděli, že se sami vystavují nebezpečí. Asi nejlepší povídka v knížce.

Povídky z poválečného období mají hořkosladkou příchuť. Celá rodina kromě Oty, který byl tehdy ještě příliš mladý, vstoupila do komunistické strany. Zpočátku byli plni nadějí, zvlášť tatínek, který komunismus nadšeně propagoval, ale počáteční opojení brzy vyprchalo a zbyla jen šedá realita. V povídce „Běh Prahou“ uspořádá tatínek běh skrz Prahu, který má „předpovídat“ výsledky voleb. Svým třem synům a jednomu chlapci přidělí čísla politických stran, Ota běží za Národní socialisty a má doběhnout poslední.

Nezdálo se mi to špatný. Běžel jsem skoro sám Prahou, byl jsem středem pozornosti, komunisti tleskali, národní socialisti maličko pískali. Žádný trénink, žádná dřina, byl to zvláštní závod, v němž pořadí stanovil předem tatínek. První komunisti, poslední národní socialisti.

Běh pokračuje přes Václavák, kde mají národní socialisti svůj stan. Ti poznají, o co se jedná, a drzou agitaci si nenechají líbit. Vrhnou se za Otou a pořádně ho zmydlí.

Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme.

Zrady a vraždy přišly. Po politickém procesu s Rudolfem Slánským přestal Otův tatínek být komunistou a stal se zase židem. Tahle povídka a „Prase nebude“, která se také strefuje do komunistického režimu, vyšly ze zřejmých důvodů až v roce 1991.

Povídky Oty Pavla jsou někdy smutné, jindy veselé, ale vždy krásné a přímočaré. Nepamatuji knížku, která by se četla tak lehce jako „Zlatí úhoři“. Ota Pavel byl malou hvězdou na českém literárním nebi. Škoda, ohromná škoda, že jeho záře vyhasla tak brzy.

Orlando

Neobyčejně kouzelný snímek z roku 1992 od režisérky Sally Potterové na motivy stejnojmenného románu Virginie Woolfové. V hlavní roli podává úžasný výkon Tilda Swintonová.

Orlando je mladý anglický šlechtic. Osamělý, s duší básníka.

O jeho pohlaví nemůže být pochyb, navzdory jistým ženským rysům, o něž muži této doby usilují. A nemůže být pochyb o jeho výchově – dobrá strava, vzdělání, chůva, osamělost a izolace. A protože tohle je Anglie, Orlandovi je souzeno mít svůj portrét na zdi a své jméno zapsané v dějepisných knihách. Ale když přišel na svět, toužil po něčem jiném. Ač jeho jméno znamenalo majetek a moc, Orlando netoužil po výsadách, nýbrž po společnosti.

Orlando zaujme královnu Alžbětu I., která jemu a jeho potomkům věnuje honosné sídlo pod jednou podmínkou – „Nesmíš uvadnout, nesmíš zchřadnout, nesmíš zestárnout.“ A skutečně. Orlando nestárne, proplouvá dekádami nepoznamenaný zubem času, stále si uchovává své skvostné mládí. Zažije lásku, zklamání, píše básně, cestuje na východ jako velvyslanec anglického krále…, jednoho dne ale upadne do spánku a probudí se jako žena.

Proč je Orlando žena? Protože jako muž nenaplnila podstatu svého bytí? Záleží na tom vůbec, že je Orlando žena? Orlando svoji metamorfózu přijme, protože je „Stejný člověk, žádný rozdíl. Jen jiné pohlaví,“ ale společnost její názor nesdílí, a ona se musí přizpůsobit svému okolí a pociťuje, jaké to je, být „jen“ ženou. Něco z onoho přizpůsobování se je vidět v nádherné scéně, kdy se Orlando v široké krinolíně prochází po chodbě, neobratně se vyhýbá nábytku a každou chvíli o něco zavadí.

I jako žena Orlando odolává působení času. Hrozí jí ztráta majetku, zamiluje se do mladého Američana, otěhotní a nakonec se přes rozbouřená válečná období dopotácí do současné doby, kde najde to, po čem celý život toužila. „Nejsem smutná. Jsem šťastná.“

Ohromný soundtrack, překrásné záběry, tajemná atmosféra, jemný humor… I když si nejsem docela jistá, o čem to vlastně bylo (snad mi všechno bude jasnější po přečtení románu Virginie Woolfové, který teď docela urputně sháním), tak se tento poetický snímek zařadí vysoko v žebříčku mých oblíbených filmů. Určitě stojí za zhlédnutí!