Archiv rubriky: Názory a myšlenky

Jack Kevorkian a smrt Janet Adkinsové

Janet Adkinsová si přála zemřít. A Jack Kevorkian, americký patolog a zastánce eutanazie, její přání 4. června 1990 splnil. Udělal Jack Kevorkian tu správnou věc, když pomohl ukončit život padesáti čtyřleté ženě, které byla o rok dříve diagnostikována Alzheimerova nemoc s časným začátkem?

Doktor Kevorkian byl člověk s nekonvečními názory. Prosazoval například myšlenku, že vězni odsouzení k smrti by měli mít možnost poskytnout před samotnou popravou své tělo k riskantním, experimentálním operacím, které by jinak na lidech nemohly být provedeny. O eutanazii se začal významněji zajímat poté, co si v detroitských novinách přečetl žádost Davida Rivlina, kvadruplegika na umělé plicní ventilaci. Rivlin prosil lékaře, aby mu pomohli zemřít, nechtěl prožít další roky uvězněný v nepohyblivém těle. Kevorkian si řekl, že Rivlinovi pomůže. Potíž ale byla v tom, jak celou věc provést, aby byla legální. Jako dobré řešení se jevilo sestavení přístroje, kterým by se Rivlin sám odpojil od ventilátoru. Rivlinovi sice nakonec pomohl jiný lékař, který za něj „vytáhl zástrčku“, ale Jack Kevorkian ve svém konceptu přístroje, kterým pacient může sám bezbolestně ukončit svůj život, pokračoval dál. V září roku 1989 byl Thanatron, jak přístroj pojmenoval, hotový. Teď už Jack Kevorkian potřeboval jenom dobrovolníka, který by jeho vynález, personifikaci smrti, vyzkoušel. A dobrovolníka našel. Janet Adkinsovou.

Kdo byla Janet Adkinsová? Oběť doktora Kevorkiana? Bystrá, intelektuálně založená žena, co odmítla nedůstojnou budoucnost své choroby a přesvědčila zdráhavého Kevorkiana, aby jí pomohl zemřít? Jack Kevorkian si pro svůj experiment zcela jistě představoval někoho jiného. Ideálně pacienta s onkologickým onemocněním v terminálním stadiu. Ne Janet Adkinsovou, ženu na první pohled překypující zdravím, která byla nadšenou hráčkou tenisu, byť už nevěděla, jak se počítá skóre. Když Janet společně s manželem Ronem oslovila Kevorkiana, doktor ji od jejího úmyslu zrazoval a doporučil jí podstoupit experimentální léčbu. Nicméně o šest měsíců později Janet kontaktovala Kevorkiana podruhé. Experimentální léčba neúčinkovala a Janet měla strach, že brzy ztratí schopnost se racionálně rozhodovat. Po dlouhém váhání Kevorkian souhlasil. Smrt Janet Adkinsové se měla odehrát v Detroitu. Zatímco se Janet loučila se svými blízkými a Ron připravoval cestu do Detroitu (koupil dvě zpáteční letenky pro případ, že by si jeho žena vše rozmyslela), Kevorkian hledal místo, kde se celá věc odehraje. Nebylo to nic jednoduchého. Považoval totiž za věc cti informovat majitele a další zúčastněné osoby o tom, co přesně má v plánu, a tak není divu, že ho v hotelech, v lékařských ordinacích a dalších místech poslali k čertu. Nakonec se Kevorkian a Adkinsovi rozhodli, že Janet zemře v Kevorkianově dodávce. Kevorkian byl nešťastný, chtěl Janet dopřát důstojnější prostředí, ale Janet argumentovala, že nevidí rozdíl mezi tím, jestli zemře ve staré dodávce, nebo jestli se zastřelí ve fajnovém hotelu.

Když Adkinsovi přiletěli do Detroitu, poobědvali s Kevorkianem, a pak společně natočili čtyřiceti pětiminutové video, kde hovoří o tom, co se má odehrát. Kevorkian se vyptává Janet, ale odpovídá mu převážně Ron. Druhý den Janet a Ron strávili spolu a následující ráno dvě Kevorkianovy sestry odvezly Janet k doktorově dodávce. Ron zůstal v hotelu. Ve své dodávce Kevorkian připojil Janet k Thanatronu, ukázal jí, jak zapne spínač. Flora, Kevorkianova sestra, přečetla Otčenáš a několik básní. Pak Janet zmáčkla spínač, otevřel se ventil a do žíly jí začal proudit thiopental. O šedesát vteřin později, kdy už byla v bezvědomí, se otevřel druhý ventil a Janet dostala letální dávku chloridu draselného. Její srdce se zastavilo a Janet Adkinsová zemřela.

Smrt Janet Adkinsové a následný civilní proces vyvolal velkou pozornost. (Jack Kevorkian nebyl stíhán za vraždu, protože zákon státu Michigan výslovně nezakazoval asistovanou sebevraždu, nicméně v civilním procesu se prokurátor snažil Kevorkianovi zabránit v dalším používání Thanatronu ve státě Michigan.) Předmětem mnoha emocí byl Thanatron. I přesto, že to byl velmi primitivní přístroj sestrojený z běžně dostupných součástek, dokázal velké věci. Učinil smrt úžasně dostupnou a zároveň uživatelsky přívětivou. Žádné vázání oprátky, skákání pod vlak, nebo zastřelení se. Kdepak, nic takového. Stačí prosté zmáčknutí spínače. Není smrt najednou lákavá? Co kdyby podobné přístroje byly dostupné terminálně nemocným lidem, kteří si přejí zemřít? Obžaloba se domnívala, že taková možnost by vedla k tomu, že by lidé v obavách z nastávajícího utrpení raději zemřeli dříve. Kevorkian naopak říkal, že pokud by lidé měli Thanatron k dispozici, kdyby věděli, že mohou zemřít bezbolestnou smrtí, byli by klidnější a nečinili by unáhlená rozhodnutí.

Během procesu také došlo na otázku, zda byla smrt Janet Adkinsové pasivní, nebo aktivní eutanazií. Thanatron nabídl eutanazii, kdy má pacient až do posledního okamžiku vše pod kontrolou. Janet zmáčkla spínač sama. Doktor Kevorkian musel pouze zajistit žilní vstup pro dávku thiopentalu a chloridu draselného.  Vše se odehrálo v doktorově dodávce – to samozřejmě nemá vliv na rozlišení, zda se jednalo o aktivní, nebo pasivní eutanazii, ale je těžké se oprostit od dojmu, že Kevorkianova role v Janetině smrti byla velmi osobní a velmi aktivní.

A je vůbec rozdíl mez aktivní a pasivní eutanazií? Aktivní eutanazie je úmyslný čin, který vede ke zkrácení života, k usmrcení člověka. Při pasivní eutanazii není cílem zkrácení života, ale „dovolení zemřít“ přirozeným způsobem. Ovšem ti, kteří poskytují aktivní, nebo pasivní eutanazii, tak v obou případech činí s vědomím, že konečným důsledkem jejich jednání je smrt. Mezi aktivní a pasivní eutanazií je tenká hranice a formulace rozdílu mezi nimi je hra jemných nuancí. Dovedou tyto jemné nuance stanovit zásadní rozdíl mezi aktivní a pasivní eutanazií?

Člověk má nezpochybnitelné právo na život. Zároveň by měl mít právo zemřít, pokud si tak přeje.  Ale má člověk právo žádat pomoc od lékaře a má lékař právo mu takovou službu nabídnout?

Eutanazie doslova znamená „dobrá smrt“. Dobrou smrt poskytl svému králi Jiřímu V. lord Dawson, jeho hlavní ošetřující lékař. Když byl král 20. ledna 1936 v nočních hodinách již velmi blízko smrti, dal mu Dawson injekci s letální dávkou kokainu a morfinu. Do svého deníku si pak zapsal, že to učinil, aby zachoval královu důstojnost, zmenšil utrpení královské rodiny, a také proto, aby králova smrt mohla být oznámena v ranním vydání The Times namísto v „méně vhodných… večerních denících“.

Dnes paliativní péče pokročila tak daleko, že nemocní nemusejí umírat v bolestech, dovedeme zmenšit jejich utrpení a v rámci možností jim také můžeme dopřát „dobrou smrt“. Ale je kvalitní paliativní péče dostatečnou odpovědí na „poptávku“ po eutanazii?

Během civilního procesu s Kevorkianem si obhajoba předvolala svědky z řad těžce nemocných pacientů, kteří si přáli zemřít podobně jako Janet Adkinsová. Mezi svědky byla Sherry Millerová, dvaačtyřicetiletá matka tří dětí, u které roztroušená skleróza postoupila natolik, že je upoutaná na vozík a hýbe jen levou rukou. Popisovala, jak u ní choroba progredovala, jak je teď závislá na stárnoucích rodičích, kteří ji krmí a umývají, jak jí postupně slábne hlas a jak se děsí chvíle, kdy už nebude moc mluvit. Oslovila Kevorkiana, který jí doporučil, ať ještě nehledá konečné řešení, ať pokračuje v léčbě. Sherry říkala, že jí Kevorkian dodal sílu hledat alternativní řešení, protože věděla, že se na něj vždy může obrátit a že jí pomůže. Jelikož jí léčba ani psychoterapie nepomohly, kontaktovala Kevorkiana znovu, ale to už bylo pozdě. Kvůli soudnímu příkazu jí Kevorkian nemohl pomoci. „Měla jsem se zabít sama, než čekat. Teď už sama nemůžu nic udělat. Nemůžu si sehnat žádné prášky, nedostanu se k nim. Neseženu si pistoli. A jak mám někoho požádat, aby mi pomohl se zabít? Je to moje rozhodnutí. Nikoho jiného. A já chci to právo… Vždyť se na mě podívejte! Chci mít právo zemřít a chci, aby se mi dostalo pomoci!“

Co s lidmi jako David Rivlin a Sherry Millerová? Mají právo na pomoc, a jestli ano, kdo jim tu pomoc má poskytnout? Lékař? Hippokratova přísaha hovoří jasně. „Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu v této věci nebudu radit.“ Lékař se snaží svým pacientům zajistit dobré zdraví. Dobré zdraví a smrt – nejsou to dvě úplně protikladné věci? Není eutanazie zcela jiné teritorium? Úplně odlišné od pomyslného teritoria poskytování lékařské péče tak jak jí dnes chápeme? Ale pokud si lékaři nevezmou eutanazii na svá bedra, kdo to potom udělá? Komu to svěříme? Filosofům? Úředníkům? Budeme mít úředníky vyškolené v poskytování smrti? Komisi, která žádost prověří, a pak případně vyšle úředníka s Thanatronem k žadateli o smrt? A kdo zaručí, že rozhodování Komise pro smrt bude nepředpojaté? A kdybychom eutanazii schválili, ať už by ji vykonával kdokoliv, můžeme si být naprosto jistí, že lidé se pro eutanazii rozhodnou svobodně bez jakéhokoliv nátlaku? Nemůže se stát, že osamělým lidem bez rodin a přátel, lidem na okraji společnosti bude nenápadně podsouváno, že eutanazie je taky volba?

Byť je případ Janet Adkinsové pětadvacet let starý, otázky, které tehdy vyvolal, jsou aktuální i dnes a právě lékaři budou mít při hledání odpovědí zásadní roli.  A pokud nakonec do svých kompetencí zařadí i poskytování eutanazie, nepochybně to povede ke změně chápání role lékaře.

Jack Kevorkian podle svých slov pomohl zemřít sto třiceti pacientům. V roce 1998 poskytl televizní stanici videonahrávku, na které je zachycen, jak injekcí ukončil život Thomase Youka, který trpěl amyotrofickou laterální sklerózou. Youkova rodina označila Kevorkianův akt za milosrdenství. Během nahrávky Kevorkian vyzývá autority, aby ho obvinily a zastavily jeho konání. Zatímco u předchozích případů učinili poslední krok pacienti sami, tady letální injekci podal Kevorkian. Byl proto obviněn a následně odsouzen za spáchání vraždy 2. stupně. V roce 2007 byl podmínečně propuštěn. Zemřel v roce 2011 v třiaosmdesáti letech.

Několik plků

Můj blog se objevil ve vodách internetu před dvěma lety. Za ty dva roky jsem napsala 0,79 článku měsíčně, a když vezmu v potaz cenu hostingu a domény, tak každý článek mě stál cca 53 korun. Ze statistiky je patrné, že jako bloggerka nestojím ani za zlámanou grešli. Ale i tak kdesi v hloubi duše chovám naději, že překonám svoji lenost, že mě políbí múza (klidně i múzák!), nebo tak něco, a proto jsem dopřála blogu další rok života. Asi jen oddaluji nevyhnutelný konec, ale čert to vem. Pro teď jen dvě zajímavá videa:



Larry Wachowski je žena, Lana Wachowski. To už se nějaký pátek ví, ale až nedávno jsem objevila video, kde Lana přebírá cenu od HRC a má k tomu naprosto úžasný projev. Vtipně a velice dojemně hovoří o tom, jak se musela vyrovnat s pocity, že je jiná, že nepatří mezi ostatní, a ve světle jejího projevu dostává film Atlas mraků (geniální počin, mimochodem) mnohem jasnější obrysy.



Tohle je z podobného soudku. Jde o „divadelní hru“, která je vlastně přepisem soudního procesu, kdy dva homosexuální páry napadly dodatek ke kalifornské ústavě, jenž homosexuálním párům odebral právo na manželství.

Co Zuzana ztratila?

Kdysi dávno jsem přelouskala pár dílů Letopisů Narnie (byť v nesprávném pořadí) a zaškatulkovala je jako „lacinou černoprdelnickou fantasy“. Mnohastránkový paperback si mě našel o několik let později v Levných knihách a já jsem si navzdory předsudkům svatou knihu odnesla domů. Člověk ve dvanácti bývá leckým, třeba zbytečně přemoudřelým dítětem. Proto ti černoprdelníci.

Zcela jistě je to zbytečné, přesto ale ve stručnosti nastíním děj Letopisů Narnie. Narnie je malá kouzelná země, jejímž stvořitelem je Aslan, mohutný mluvící lev. Do Narnie několikrát zavítají sourozenci Pevensieovi a jejich bratranec Eustace s kamarádkou Jill. Porazí Bílou čarodějnici, nastolí vládu právoplatného krále, plaví se na konec světa – zkrátka vykonají spoustu hrdinských skutků, ale nakonec se vždy vrátí do Anglie.

Aslan je Bůh a Bůh je Aslan. Když Aslan oznámí dětem, že brána do Narnie se pro ně navždy zavřela, Lucinka Pevensieová začne vzlykat:

„Jde o tebe. Tebe tam už nepotkáme. A jak budeme žít, když tě už neuvidíme?“
„Ale vy se mnou setkáte, moje milá,“ odpověděl Aslan.
„Jsi – jste tam také, pane?“ zeptal se Edmund.
„Ano, jsem,“ kývl Aslan. „Ale mám tam jiné jméno. Musíte se naučit znát mě pod mým tamním jménem. To byl hlavní důvod, proč jste přišli do Narnie: protože jste mě tady trochu poznali, budete mě teď lépe znát i doma.“

V závěrečném příběhu, Poslední bitvě, se ukáže, že Narnie byla jen Platónským stínem pravé Narnie, Aslanovy země, Božího ráje. V pravé Narnii se čtenář opět setká se svými hrdiny, jen Zuzana Pevensieová chybí. Petr říká, že Zuzana „už není přítelkyní Narnie.“ Zapomněla na Narnii, myslí si, že všechna dobrodružství byla jen dětskými hrami doma v Anglii. „Zuzana!“ ušklíbla se Jill. „Ta už se nezajímá o nic než punčochy a rtěnky a pozvání do společnosti. Odjakživa se nemohla dočkat, až bude dospělá.“ Lady Polly přitakává: „Celé roky ve škole promarnila tím, že si přála být taková, jaká je teď, a zbytek života promarní tím, že se bude pokoušet v tom věku zůstat.“

Skrze různé náznaky, kterých se mu dostane na posledních stránkách, čtenář vytuší, že Petr, Edmund, Lucinka, Eustace, Jill, Digory a Polly zahynuli při vlakovém neštěstí a Aslan je povolal do ráje. A co se stalo se Zuzanou? Měla být ztrátou rodiny potrestána? Dočká se spásy? To jsou otázky, které zvlášť mezi věřícími čtenáři vzbuzují zajímavé diskuse. Do debaty přispěli i mnozí literáti, známá je bizarní povídka Neila Gaimana The Problem of Susan, kde stará profesorka literatury, možná samotná Zuzana, poskytuje rozhovor mladé novinářce Grétě. Profesorka Hastingsová ztratila celou rodinu při železniční nehodě a to Grétu přivede k jejím oblíbeným dětským knihám a Zuzaně, o které si myslí, že musela provést něco strašného, jinak by jí nebyl odepřen přístup do ráje, zatímco všichni její blízcí stoupají výš a dál, do světa kouzel, vodopádů a radostí. Snad když bude Zuzana litovat nedostatku víry a Evina hříchu, možná se dočká odpuštění. Profesorka vypráví o svém životě po tragédii, a jak musela identifikovat těla.

„Pamatuji si, jak jsem se na ně dívala a myslela si „Co když se pletu a nakonec to není on?“ U mladšího bratra byla hlava oddělena od těla, víte. Bůh, co by mě potrestal za nošení nylonek a navštěvování večírků tím, že jsem musela projít školní jídelnou, mezi mouchami, abych identifikovala Eda, no… možná se baví až moc, nemyslíte? Jako kočka, když z chycené myši vydoluje tu poslední unci potěšení. Nebo gram potěšení, jak se teď asi říká. Já… nevím.“

J. K. Rowlingová obviňuje C. S. Lewise ze sexismu. „V jednom okamžiku je Zuzaně, té starší dívce, zapovězena Narnie, protože se začne zajímat o rtěnku. Víru ztratí prakticky proto, že našla sex. S tím mám dost velký problém.“ Nakonec je jedno, jestli byl Lewis sexista, nebo jestli závěr Letopisů jednoduše odflákl. Ale právě neukončený příběh Zuzany, který působí jako pěst na oko a budí tolik vášní (například tady), mě zvláštním způsobem zaujal a dovedl až k absurdně abstraktní otázce. Pokud se oprostím od víry v Boha, od veškeré náboženské symboliky a religionismu, kterými Letopisy doslova překypují, a Narnie bude jen a pouze pohádkovou zemí a Aslan nebude ničím jiným než moudrým mluvícím lvem, tak co Zuzana ztratila? Kus dítěte, který v sobě mnozí nesou dlouho do dospělosti? Přijala materialismus a opustila duchovní život?

Co Zuzana ztratila? Co někteří ztratili?

Konopný tunel

Prý se chystá legalizace konopí, zatím jen pro léčebné účely. Ovšem z plánů legalizace, které se objevují v médiích, musí každý člověk vydedukovat, že se jedná o další tunel, který prospěje různým lidem, ale rozhodně ne cílovému uživateli, třeba hypotetické sedmdesátileté dámě, která trpí Parkinsonovou chorobou.  Taková hypotetická dáma totiž za měsíční dávku konopí zaplatí 1200 Kč a to by snad mělo odpovídat 5 (slovy pěti) gramům!

Podle návrhu legalizace by se nejprve konopí dováželo ze zahraničí, později by vzniklo několik českých licencovaných pěstíren a vypěstované konopí by stát vykupoval. Pro majitele pěstíren (a další zainteresované osoby) to musí být bezva kšeft. Z jedné kytky absolutně nenáročného konopí se získá kolem 200 gramů sušeného konopí, na jednom hektaru vyroste 10 000 rostlin – to je výdělek přinejmenším 300 milionů korun. Z jednoho pitomého hektaru.

Žádné licencované pěstírny nejsou třeba, naší modelové uživatelce stačí, aby získala semínka konopí, na zahrádce si je zasadí vedle rajčat a nemusí se o nic starat. Náklady prakticky nulové a rozhodně nebude sponzorovat vychytralé konopné podnikatele.

Ostatně celá ta legislativa okolo konopí je postavená na hlavu. Viz co je „množství větší než malé“. U konopí je ještě pěstování 5 kytek klasifikováno jako přestupek, ovšem v okamžiku sklizně a sušení se dopouštím trestného činu, protože u sušiny je „množství větší než malé“ pouhých 15 gramů. Co s tím „zbytkem“? To ho musím vyhodit?

Konopí jako lék by mělo být postaveno na roveň jiných bylinných léků (př. aloe vera), konopí ve formě marihuany (tedy užívání čistě pro potěchu) na úroveň alkoholu a tabáku. To ale politici a (hlavně) lobbisté nedopustí, tak skvělou příležitost k vlastnímu obohacení si ujít nenechají.

Historky o povstání pipin

Pussy Riot odvážně bojují proti caru Putinovi a jeho totalitním praktikám. Pussy Riot jsou vypatlané kozy, které souloží v muzeu, masturbují s kuřaty a konečně dostaly, co jim patří.

Několik poznámek k celé záležitosti:

  • Chrám Krista Spasitele není obyčejný pravoslavný kostelík. Jak jsem se dozvěděla v diskuzi k článku na serveru Aktuálně.cz a následně si ověřila na Wikipedii, jde o stavbu, která je velmi úzce spojena se spletitou ruskou historií. Chrám byl postaven jako oslava ruské statečnosti (pospolitosti a bla, bla) poté, co Napoleon odtáhl/prchl se svými vojsky, a sloužil jako kulturní a společenské centrum. V roce 1931 byl na příkaz vedení Komunistické strany SSSR zdemolován, na jeho místě měl vyrůst Palác sovětů. Z plánů sešlo, vzniklý prostor soudruzi využili k vybudování otevřeného bazénu. Obnovení se chrám dočkal až v roce 1994, asi milión Moskvanů přispěl na stavbu.
  • K oněm nestoudným orgiím. Souložení v muzeu, které mělo ukázat, že ruská vláda vyjebává s Moskvany, se účastnila jen jedna z odsouzených, Naděžda Tolokonnikovová. Celou akci měla na svědomí skupina Vojna (Tolokonnikovová a její manžel byli členy do roku 2009, poté za bouřlivých okolností odešli), nikoli Pussy Riot. Totéž platí i o performanci „kuřata ve vagíně“, která se odehrála někdy v červenci 2010.
  • Nahlédnutí do Trestního zákoníku České republiky. (Zdroj Britské listy)

§358
(1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) opětovně, nebo
b) jako člen organizované skupiny.

§356
(1) Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeného v odstavci 1.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo
b) účastní-li se aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou, třídní, náboženskou nebo jinou nenávist.

Můj názor na celou věc? Za ideál disidenta, bojovníka proti útlaku a totalitním praktikám považuji Karla Havlíčka Borovského, ne bandu mizerných punkerek (a už vůbec ne slepici, která na Ukrajině zničí kříž – katolický mimochodem). Na druhou stranu chápu, že velmi provokativní vystoupení v kostele je z hlediska získání pozornosti médií jistě efektivnější než vydávání opozičního časopisu. Forma protestu Pussy Riot je možná diskutabilní, ale obsahu nelze upřít legitimitu. Putin, vládní garnitura a církev by si měli co nejdříve najmout nová PR oddělení, protože právě svojí reakcí vyvolali ve světě takové rozhořčení a vynesli Pussy Riot na piedestal slávy.

Bezcenné informace

Česká média produkují informační šum a jenom výjimečně vypustí do oběhu hodnotnou zprávu. Jako informační šum označuji zprávy tohoto typu: „Šestiletý chlapec na kole přejížděl koleje, srazil ho vlak“, „Dvanáct hodin policisté přehrabávali odpadky. Až pak našli dva mrtvé“, „Pitbul prokousl při hře majitelce prst. V zubech ji držel patnáct minut“, „Policisté na poslední chvíli zachránili oběšence, upadal už do mdlob“. Titulky jsou ze zpravodajského serveru iDNES, který se s Novinkami přetahuje o titul nejpopulárnější zpravodajské žumpy v České republice.

Ze všech stran se na nás valí záplava bezcenných informací, které jsou sice lehce stravitelné, ale jejich výživová hodnota je nulová. Ale co, Novinky, iDNES, TV Nova atd. jsou vlastněny soukromými subjekty, horší je, když podobné nesmysly pronikají do České televize.

Mám ráda Orwellův román 1984 a Huxleyův Konec civilizace. Fascinuje mě, že v roce 1932 (Huxley) a 1948 (Orwell) vznikla díla s tak ohromným přesahem a aktuálností. Třebaže v mém žebříčku nejoblíbenějších knížek stojí 1984 výš, Huxleyovo pojetí totality je mi bližší. Neil Postman oba romány porovnává ve své knize Ubavit se k smrti a říká „Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude skrývána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti.“

Absurdní diskuze o přechylování

Větu „Rowling napsala Harryho Pottera“ z pusy nevypustím. Stejně tak se mi svírají útroby při představě, že „profesorka McGonagall se proměnila v kočku,“ a nevolno je mi i z Leia Organová. Neřeknu Cate Blanchettová, respektuji Emma Watson i Emma Watsonová, podobně i Hillary Clinton a Hillary Clintonová.

Vzpomněla jsem si na diskuzi pod jakýmsi článkem (snad to bylo na serveru iDNES), kde vznikla rozsáhlá debata o přechylování. Někdo se rozčiloval, že přechylování je nesmysl, že se tak przní cizí příjmení. Dostal odpověď, že všechno je trochu složitější, a pokud si je tedy tak jistý faktem, že přechylování je zbytečné, ať určí, zda jméno Alice Cooper patří muži, nebo ženě. No a chytrák suverénně prohlásil, že Alice Cooper je žena. A ti, co neznají Star Wars, budou mít zřejmě problém určit pohlaví následující dvojice – Hayden Christensen a Hayden Panettiere.

Přechylování fandím, ale přiznávám, že úplně nerozumím tomu, proč přechylujeme už přechýlená ruská příjmení. Zvlášť u těch, co končí na –ova, je to do očí bijící. „Svalnatá Abakumova v teplácích nepostoupila mezi nejlepších osm oštěpařek v olympijském finále.“ Je nějaký Abakumov a Maria je Abakumova. Abakumovová mi zní trochu zvláštně. Na druhou stranu nemám problém s Anna Karenina, ani Anna Kareninová.

Čínská a korejská příjmení jsou také zajímavá. Podle ČT se nepřechylují, snad kvůli tomu, že by se tak příliš změnila jejich fonetická podoba. Ale kdo zná seriál Chirurgové, ví, že v něm vystupuje Christina Yangová, ne Yang. A to je dobře. Nebo byste chtěli, aby Bailey říkala „Yang, na sál“?

Nakonec přechylování je přirozená součást českého jazyka, který je velmi bohatý na různé výjimky a zvláštnosti. To se mi na něm líbí. Někdo může například namítnout, že nad „u“ bohatě stačí psát jen čárku, že kroužek je zbytečný. Jenže v „ú“ a „ů“ jsou zakódovaná dlouhá léta, během kterých se český jazyk vyvíjel, a jen hlupák by chtěl „ů“ zrušit, „protože vlastně k ničemu není.“

Moje angličtinářka na základce při našich doslova doslovných překladech textů říkala „Mluv, jak ti zobák narostl.“ Svatá pravda. Jen některým jedincům zkrátka zobák narostl blbě.

Něco málo o Twitteru

Na Twitteru se mi nejvíc líbila anonymita, kdy si vyberu zajímavý účet, sleduji ho, a pokud mě z nějakého důvodu omrzí, dám mu s lehkým srdcem unfollow. Nudíš, nelíbíš se mi, tak nazdar. Není v tom nic osobního. (Naproti tomu na Facebooku by vymazání z přátel mohlo být považováno za akt otevřeného nepřátelství.) A z mého pohledu se anonymita na Twitteru postupně vytrácí. Někteří uživatelé se po několikaletém sledování zhmotnili, popisují svůj každodenní život, a tím se paraziticky vtírají do mého, a to do takové míry, že když chci dát unfollow, éterický uživatel je někde kolem a vyčítavě se na mě dívá. Pak dokonám dílo zkázy, zmáčknu červené tlačítko a on zalká „@Chobolova unfollowed me“. Proč jen nemůžete zůstat virtuální a anonymní a ušetřit mě myšlenek typu „No jó, on sice píše blbosti, ale sleduje mě už dva roky, odpovídá na moje tweety, přidává si je mezi Favorites, tak přece mu nedám unfollow.“ Není úplně absurdní, když přemýšlím, zda neurazím daného uživatele tím, že ho přestanu sledovat? Vždyť je to anonymní osoba, kterou jsem v životě neviděla, nevím ani, jestli existuje.

Trochu objektivnější postřeh je tento – zmizelo průkopnické nadšení z dob, kdy Twitter byl něčím novým, jakousi elitní alternativou plebejského Facebooku a spousta uživatelů se svými tweety snažila dostát uměle vytvořené pověsti patricijů sociálních sítí. Ale snad by to šlo říct i jednodušeji – některé jedince, mě nevyjímaje, omrzela stará hračka. Koneckonců i na Facebooku se nové příspěvky objevují velmi sporadicky, a to většina z nich jsou odkazy na hudební videa.

A ještě jedna myšlenka, která se asi tluče s mojí ódou na anonymitu. Nebrat Twitter a obecně sociální sítě moc vážně. Stejně do vod internetu vypouštíme své Doriany Graye, zatímco obrazy jsou pečlivě uschované za monitorem notebooku, displejem mobilního telefonu či tabletu.

České holínky dobyly svět

Chtěla jsem se vyjádřit ke kauze „české holínky“, ale ono vlastně není o čem psát. Pravda, oblečení českých reprezentantů by se pěkně vyjímalo i na zahajovacím ceremoniálu Her bez hranic, jenže cílem olympijského defilé není lahodit zkušenému oku „módních expertů“.

Komentáře, že oblečení je typicky česky blbé, jsou nemístné. Symptomem české malosti není poněkud ujetá uniforma olympioniků, ale člověk, který si přečte čísi vysoce odbornou kritiku, přijme ji za svou a v internetových diskusích sebemrskačsky vykřikuje, že se stydí za svoji zemi. Češi možná nebyli chic ani trendy, ale ukázali, že jim nadsázka (byť ne nijak skvostných parametrů) není cizí. Naopak do slavnostního zahájení, které bylo (až na malé výjimky) oslavou popkultury posledních padesáti let, docela pěkně zapadli, pobavili diváky a ještě si vydobyli místo v trending topics na Twitteru.

Ideální prezident

Budoucí prezident by měl být majákem, morálním kompasem, měl by zářit na temném nebi jako jasná hvězda. V ideálním případě. Jenže podobných jedinců je málo (pokud vůbec existují) a nedostává se jim místa na titulních stranách českých deníků, takový prostor je vyhrazen jiným kádrům, třeba Miroslavu Kalouskovi. Ale i tak si naivně přeji, aby Hrad obsadil člověk, jenž je toho hoden.

Co chci od svého hypotetického budoucího prezidenta (nebo prezidentky):

  • aby byl inteligentní
  • aby měl životní zkušenosti – které dle mého názoru postrádá např. Marek Benda, který se ještě za studia VŠ zapojil do politiky a od roku 1990 si téměř nepřetržitě vyhřívá zadek v Poslanecké sněmovně (dříve v České národní radě)
  • důstojnost a reprezentativnost
  • aby nebyl žádný kariérista – kterýmžto slovem bych neváhala označit Jana Fischera, jenž se kdysi označoval za apolitickou a neambiciózní personu (ale kdo jednou okusí moc…)
  • aby byl charismatickou osobností – atribut, který je vlastní Miloši Zemanovi
  • aby jeho minulost nebyla spjata s korupčními skandály ani s korumpujícími kolegy, přáteli a spolustraníky (jinými slovy, nechci dalšího Václava Klause)
  • lidskost a pokoru
  • aby kandidoval s tím, že chce pozitivně přispět ke změně politické kultury v České republice
  • aby nebyl laciným produktem masových médií (zkrátka populistický bulík jako je Tomio Okamura na Hrad nepatří)

Říká se „Kdo hledá, najde.“

Malá poznámka na okraj – zrovna dnes mě pobavilo, že zpěvák David Koller vidí Karla Schwarzenberga jako jediného slušného kandidáta na post prezidenta. Postrádám víru, že zrovna Karel Schwarzenberg bude tím majákem, který ukazuje cestu ven z p*dele. I kdybych pominula jeho klimbání a brala jej jako projev odporu vůči sáhodlouhým a mnohdy bezobsažným debatám Poslanecké sněmovny, budu tvrdit, že pan Schwarzenberg nemá morální kredit na to, aby zastával úřad prezidenta. (Viz třeba pěkný článek České pozice.) Ale otázkou je, kdo ten kredit má?